"Ležící II.", pastel, 29x33
Poslední dva dny jsem pracovala na rozpracovaném aktu Ležící II., který jsem začala už před měsícem. Je to vlastně „remake“ mého pastelu, který jsem namalovala před rokem. Věděla jsem, že první pastel má určité nedostatky ale proto, že se mi velmi líbila kompozice, kterou jsem si vymyslela,chtěla jsem zkusit namalovat obraz znovu, ale jinak. Chtěla jsem zúročit to, co jsem se za ten rok intenzivní práce naučila a snad se i poučila z chyb. „Dvojka“ je formátově menší 29x33 cm než původní 50x50. Použila jsem na ni velkou škálu barev, abych dosáhla „chvění“ barev, malovala jsem několika barvami přes sebe, také jsem použila fixativ během práce, aby se mi barvy neslily do kaše neurčité barvy. Je to mnohem těžší modelovat tolika barvami, ale efekt stojí za to. Klobouk dolů před impresionisty, kteří kombinací barev dosáhli úžasných efektů.........
A protože už jsem chvíli nic necitovala -tak uvedu dnes úryvek z knihy, kterou čtu, od Miroslava Míčka Člověk v umělci, co píše o Henri Matissovi:
„Nejhorším nepřítelem malíře jsou jeho špatné obrazy, a musí je rozpoznat dřív, než je rozpozná kritik“. Neudělá prý více než deset obrazů do roka, spíš míň, ale pomaluje přitom mnoho plátna. Nepracuje totiž až do konce na jednom plátně, neprovádí na něm pomalé korektury omylů, tím by se malba utahala: začíná čas od času znovu. Chce, aby obraz působil dojmem spontánního vrhu: ale podaří-li se, že vypadá tak přirozeně a samozřejmě, jako by náhle vyrostl před divákovýma očima, je to ve skutečnosti plod opakovaného úsilí....
Ale je pro umělce vůbec nějaký cíl, jímž by se mohl spokojit? Nečekají ho další obrazy, pro které musí opustit ty, jež namaloval? Neláká ho ustavičně cesta dál a výš? A Matisse odpovídá:
„Pohleďte je mi šestasedmdesát let, a teď teprve začínám tušit, oč v malířství doopravdy jde.“
:-D






